Projevy na pohřbech
Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.
Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho vztah k zemřelému a hlavně musí být plný upřímné účasti. V podstatě neexistuje přesná osnova, nějaký plán, co vše musí smuteční řeč obsahovat a jakým stylem má být sestavená. Hlavní je, aby byla vhodná, dávala smysl a styl se hodil k řečníkovi. Klidně může být řeč originální a plná nekonvečních spojení. Důležité je, ale aby tato spojení nenarušila smysl smuteční řeči.
Pokud si někdo neví rady se sestavením tohoto proslovu, měl by se řídit několika základními pravidly. Tím hlavním je, že v řeči by se neměly nijak zdůrazňovat negativní vlastnosti zesnulého. Taková vlastnost se tam sice může objevit, ale měla by být „změkčená“, rozhodně by smuteční řeč neměla být postavena na kritice zemřelého. Pokud řečníka nenapadá moc dobrého, co o zemřelém říct, je dobré držet se obyčejných frází.
Důležité je si také uvědomit, že smuteční řeč je určena hlavně rodině zemřelého, má jim vyjádřit účast, podporu a pomoci jim vyrovnat se s bolestí, kterou cítí. Pokud tedy řečník nepatří k nejbližším příbuzným zemřelého, neměl by se nijak snažit strhávat pozornost ke svým emocím. Ale i v případě, pokud je řečníkem osoba blízká zemřelému měla by se snažit vystupovat co nejvíce objektivně, protože i pro další příbuzné je ztráta milované osoby velmi těžká. I přesto není vhodné se uchylovat ve smuteční řeči k velkému množství různých klišé, protože ty pak působí neupřímně. Je mnohem lepší projev více zaměřit na život, názory a přání zemřelého, aby celý projev působil upřímnější a osobnější. Klišé nikoho nedojmou ani neutěší. Řečník by se měl snažit pozůstalým poskytnout útěchu v popisu dobře prožitého života zemřelého, a v tom jaký byl člověk, co dokázal, nebo co mohl dokázat. Zase by ale v projevu nemělo být až moc informací o životě zemřelého, ideální je shrnout jen několik málo bodů z jeho života. Při smuteční řeči se řečníci často uchylují k různým básnickým vyjádřením, kterými chtějí svému projevu dodat na určité „honosnosti“. I zde platí jednoduché pravidlo, méně je někdy více, důležitá je totiž přirozenost projevu. Aby smuteční řeč byla osobnější, je vhodné využít i různé oblíbené citáty zemřelého, slova z oblíbených písní a básní. Opět by jich nemělo být ale moc, všeobecně se doporučuje jen jeden citát. V závěru smuteční by mělo zaznít, něco, co je pro zemřelého typického, co pozůstalým pomůže dát mu sbohem. Často se užívají citáty z oblíbených knih, básní, písní, neb klasické fráze typu: Nikdy na tebe nezapomeneme atd. Hlavní je, aby se závěr hodil do celého konceptu smuteční řeči.
Smuteční projev nepatří k těm slohovým útvarům, u nichž se oceňuje improvizace. Naopak je třeba být na tuto situaci dobře připraven, což znamená mít projev s sebou, i když ho řečník ovládá zpaměti. Může se stát, že se pod návalem emocím v řeči ztratí a sepsaný projev mu dává jistotu, že řeč dokončí. Sepsaná řeč by neměl mít řečník jen tak volně na papíru, který zmuchlaný vytáhl z kapsy. Je vhodné ho mít v tmavých deskách, ideálně černé, nebo tmavě modré barvy.
Při samotném projevu je třeba v obřadní síni respektovat akustiku a mluvit dostatečně nahlas. Důležité je také dělat patřičné pauzy, aby slovům rozuměli všichni, i ti starší účastníci. Je důležité v řeči příliš nepospíchat, ale ani ji nenatahovat. Projev by měl trvat zhruba kolem pěti minut, ale může být i kratší. Pokud by se v průběhu projevu stalo, že řečník bude přerušen, třeba svým, nebo i cizím projevem emocí nad smrtí zemřelého, je třeba počkat, až se situace uklidní a pak projev dokončit. U smuteční řeči není vhodná jakákoliv přehnaná gestikulace, ale ani přecházení z místa na místo.
Řečníkem na pohřbu se může stát v podstatě kdokoliv, není potřeba, aby to byl rozený mluvčí, stačí člověk, který respektuje pozůstalé, je ochoten a schopen veřejně promluvit a působit důstojně. Řečník, ať už profesionální nebo ne, musí vždy respektovat tuto situaci a musí se podle toho nejen chovat, ale správně se i obléct. Pro muže řečníka se doporučuje tmavý oblek, ideálně černé barvy. Pokud k projevu dojde venku a v zimě, hodí se tmavý kabát. Častým prohřeškem bývá na pohřbech obuv. Všichni účastníci včetně řečníka musí mít čisté a vyleštěné boty ideálně opět tmavé barvy. Rozhodně se sem nehodí žádná sportovní obuv, ani kdyby se jednalo o černé botasky. Řečník by měl být také hladce oholen. I ženy řečnice musí respektovat pohřební etiketu a obléct se do jednoduchých tmavých šatů, případně do tmavých společenských kalhot. Jejich make-up ani účes by neměl být nijak výrazný.
Na závěr je třeba zdůraznit, že řečník svou úctu k zemřelému vyjadřuje mírnou úklonou směrem k jeho rakvi před zahájením projevu, ale i po jeho skončení. Řečník je navíc také prvním, kdo rodině zemřelého kondoluje.
Jak napsat smuteční řeč
Smuteční projevy na pohřbech je pro nezkušené řečníky těžké sestavit. Obvykle se obávají toho, aby jejich řeč dávala smysl, nebyla příliš dlouhá a lidé jí rozuměli. Stejně tak by měli myslet i na to, aby se v ní neobjevila slova, která bude mít řečník problém vyslovit. Na pohřbech je samozřejmě nutné dodržovat jistou pietu, ale i tak se může v projevu objevit mírný humor, pokud se to k zesnulému hodí. Řečník musí myslet také na to, že ho v průběhu jeho proslovu mohou zasáhnout projevy smutku, i s nimi se musí vypořádat. Nemusí se za to ale stydět, u neprofesionálních řečníků, kteří mluví na pohřbech svých blízkých, se to stává. K vytvoření smuteční řeči mohou jako vzory posloužit i její ukázky, které následují dále v tomto článku. Jedná se o vzor smuteční řeči na pohřbu maminky, tatínka, babičky a dědečka. Tyto vzory slouží jako inspirace, třeba řečníka zaujme některé slovní spojení, nebo stavba řeči. Není ale nutné se těchto vzorů doslova držet. Jedná se jen o ukázky, jak je možné smuteční řeč uchopit.
Smuteční řeč na pohřbu maminky
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Pohřby jsou událostí, na níž se nikdo netěší, protože pro něj znamenají těžkou ztrátu ... ztrátu člověka, který mu zasáhl do života a ovlivnil ho. I Vás sem dnes přivedla láska a úcta k vážené a milé ženě, kterou jsem nade vše milovala. K mé mamince Boženě Vojtěchové, která nás po dlouhém boji s vážnou nemocí navždy opustila. Cítím smutek nad jejím odchodem, ale pohled do vašich smutných, slzami zmáčených tváří mi říká, že má maminka v životě dokázala to, co mnoho lidí nezvládlo. Dokázala, že ji všichni její známí milovali. Naší lásky a přátelství si má maminka v životě cenila nejvíce, a i proto mě pohled na vaše tváře dojímá. I přesto, že naše slzy svědčí o úctě k ní, nepřála by si, abychom plakali dlouho, chtěla by, aby naše bolest brzy pominula a byla vystřídána pocitem radosti. Radostí nad tím, že jsme dostali šanci jít kousek cesty společně s ní po její životní pouti. Chtěla by, abychom hledali útěchu nad její ztrátou ve vzpomínkách, které nám na ní navždy zůstanou, a které nám nikdo nevezme. Dovolte mi, abych se s Vámi podělila o střípky našich rodinných vzpomínek na život naší milované maminky.
Má maminka se narodila před padesáti lety v malé vesničce u Prahy. Prožívala zde krásné chvilky svého dětství, proháněla se po loukách, lezla po stromech, stavěla si s kamarády bunkry v místních stodolách. Okamžiky štěstí, které tehdy prožívala, nemohlo nic zastínit. Jak rostla, nahlédla mnohokrát pod pokličku světa dospělých. Ten svět se jí ani trochu nelíbil, a ona se už tehdy rozhodla, že nikdy nedovolí, aby se z ní stal nudný a ustaraný dospělý, který dávno zapomněl, jaké to je být dítětem. Po smrti svého otce sice byla okolnostmi nucena vzdát se svých dětských střevíčků i snů a vrhnout se do nudného světa dospělých, i přesto si ale uchránila své vnitřní dítě. Dokázala si v sobě uchovat své dětské radosti i v dobách nemilých, kdy nevěděla, co s ní bude, jestli se dokáže uživit. Věděla ale, jaký je její životní sen a šla si poctivě za ním. Její touha po práci s dětmi ji dovedla až k zaměstnání v dětském domově v Litoměřicích, kde se také při jedné vánoční akci seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem. Tatínek od prvního okamžiku věděl, že ona je pro něj ta pravá a dělal vše, aby ji o tom přesvědčil, nakonec se mu to podařilo a získal její srdce. Společně pak čelili všemu dobrému i zlému, co je v životě potkalo, užívali si narození dvou dětí, jejich životních úspěchů a samozřejmě nikdy nezapomínali ani na děti v dětském domově. Společně se těšili na narození prvních pravnoučat. Bohužel toho se má maminka nedožila. Dostala od života možnost být skvělou maminkou vlastních a vlastně i cizích osamělých dětí, které přijala za své. Velmi se těšila na své první pravnouče, osud jí ale setkání s ním nedopřál. Nedostala tak možnost předat mu svou lásku, svou moudrost, hravost i životní zkušenosti. Vím, že umírala s myšlenkou na něj, trápilo ji, že jej nepozná, ale věděla, že my i její manžel uděláme vše, aby se naše maličké dozvědělo, jak skvělá byla jeho babička žena, která šla za svým cílem. Splnila si svůj sen, práce s osamocenými dětmi v dětském domově ji naplňovala, ráda dětem předávala svou lásku prostřednictvím úsměvu, vlídných slov, ale i pohlazení, na které děti nebyly zvyklé. Radovala se z jejich úspěchů, trápila se pro jejich špatné zkušenosti s dospělými a těšila se na každou radostnou chvilku, kterou spolu prožijí. Dávala jim ze sebe to nejlepší. A to se nezměnilo ani ve chvílích, kdy měla vlastní děti. Její velké, vřelé srdce, mělo dost lásky pro nás všechny. Má maminka nikdy nedovolila, aby se kdokoliv z nás cítil odstrčený. Když byla v zaměstnání, naplno se věnovala tamějším dětem, pořádala pro ně soutěže, hrála s nimi hry, pomáhala jim s úkoly, dopřávala jim pocit domova a bezpečí. Po příchodu ze zaměstnání přišla domů a .... dělala to samé. Nikdy se neunavila, nikdy si nepostěžovala, celých třicet let se své práci naplno oddávala. A já teď před sebou vidí výsledky její práce. Vždyť mezi Vámi truchlícími, je řada lidí, kterým má maminka nahrazovala rodiče. Stala se Vám matkou stejně jako mně. I Vás zasáhla její ztráta, i vy jste, jako já a můj bratr ztratili jednoho rodiče. Rodiče, který se s námi kouloval, neváhal se vyválet při hrách v blátě, měl slabost pro ledové čokolády, miloval stavění všemožných úkrytů a sbírání lesních plodů. Rodiče, na něhož bylo spolehnutí, který vyslechl, dokázal udržet tajemství, politovat, když bylo třeba, ale hlavně rodiče který nekritizoval, protože věděl, že dětská srdce i sebevědomí jsou velmi křehká. Má maminka děti chápala, žila s nimi a sama byla svým osobním způsobem velkým dítětem, protože si udržela dětské nadšení, vnímání světa i dětskou naivitu. Když bylo ale potřeba, stala se z ní bojovná lvice bránící a učící všechna svá mláďata. Učila nás, co je dobré, co špatné. Jen díky ní jsme já a i řada z Vás dokázali vystudovat a vést takový život, na který můžeme být pyšní. Stejně jako jsem pyšná na to, že Božena Vojtěchová byla má matka. Nikdy na ní nezapomenu, bude pro mě žít v každém z Vás, v každé dětské hře, kterou mě naučila, v každé sloce dětských písní, které mi prozpěvovala před spaním, v každé dětské říkance, kterou mě připravovala na recitační soutěže. Navždy ji uvidím v očích svého bratra, v doteku mého milovaného otce, ve strunách její oblíbené kytary. Navždy její přítomnost ucítím v parku, kde mě učila jezdit na kole, i na dětském hřišti, kde jsem se s ní dříve proháněla, a kde se teď bude prohánět i její první pravnouče. Bohužel tam ale bude bez své milující babičky. Dala bych vše za to, aby ho právě ona učila dělat první bábovky na pískovišti, aby ho učila lézt po stromě a aby to byla ona, která by ho naučila její oblíbenou dětskou básničku.
Utři si slzičku,
Vzchop se a vstaň.
Vezmi mne za ruku,
Utři si dlaň.
Každý z nás upadl,
Odřel si kolínka,
Vždy mu je pofouká
Ta jeho maminka.
Moje maminka mi bude v životě chybět... ale musíme jít dál, a proto jí teď společně věnujme tichou vzpomínku a nechme ji, aby se od nás vzdálila. Ne napořád a ne daleko.
Smuteční řeč na pohřbu tatínka
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Bolest, kterou vidím ve vašich očích a kterou cítím ve svém srdci, nás přivedla sem do těchto tichých smutných míst. Ztráta blízké bytosti je vždy těžká, a dnes je o to těžší, že nás náhle a bez varování opustil milovaný manžel a otec, který nedostal od života šanci ještě toho mnoho prožít a vykonat. Nikdo z nás netušil, že chvíle, které s ním trávíme, jsou naše poslední. Možná kdybychom to tušili, prožili bychom je jinak. Naposledy bychom ho objali a řekli mu, že ho máme rádi, netrápili bychom se maličkostmi a užívali si každý jeho pohled, dotyk, úsměv i nádech. Osud nám to nedopřál, i přesto věřím, že každý moment našich životů prožitý s mým tatínkem stál za to. Žal a bezmoc, kterou v tuto chvíli cítíme, svědčí o tom, že i přes to, že můj otec Josef Novotný skonal tak mladý, dokázal během toho svého krátkého žití zanechat krásnou a trvalou stopu v našich životech. Dovolte mi nyní, abych několika slovy vzdal čest jeho životu.
Můj tatínek Josef Novotný se narodil před 38 lety v jeho milované Kutné Hoře do učitelské rodiny. Doba, do níž se narodil, poznamenala vztahy v rodině. A on se po svém narození stal nití, která spojila to, co politika rozdělila. Byl pilířem usmíření a odpuštění mezi sourozenci, dětmi a rodiči. Byl jediným milovaným synem, synovcem i vnoučetem. Od dětství se koupal v množství rodinné lásky a vyhříval se na výsluní zájmu všech členů rodiny. Celá rodina tak měla podíl na jeho veselé povaze a optimistickému přístupu k životu. Po šťastném dětství následovalo problematické dospívání, kde se odcizoval politickým názorům svých rodičů, i přesto si s nimi ale uchoval krásný vztah. Můj otec věřil, že každý má právo vzdělávat se a pracovat bez ohledu na politické smýšlení. Za své názory musel opustit místní gymnázium a vyučit se kuchařem. Nikdy si ale nestěžoval, věřil, že to osud o jeho budoucnosti rozhodl, a tak otec udělal vše proto, aby se stal tím nejlepším v oboru. V jeho úspěchu ho nezastavilo ani prožívání prvních milostných splanutí, lásek a ani narození prvního a jediného syna. Přestože dítě přišlo dříve, než čekal, zhostil se rodičovství na výbornou. I ve chvílích, kdy budoval svou první restauraci, nezapomínal, že je v první řadě rodičem. Staral se o mě a po celou dobu mi byl dobrým otcem, rádcem i přítelem. Žádné mé problémy mu nepřišly malicherné, nikdy nezapomněl na jediný můj zápas, nebo školní vystoupení. Vždy jsem věděl, že já a má matka jsme pro něj tím nejdůležitějším bodem v jeho životě. A přestože s námi trávil každou svou volnou chvilku, dokázal u toho vybudovat fungující síť několika restaurací s personálem, který si ho vážil, pro to jakým byl a jak přistupoval k životu. Jeho optimismus nabíjel lidi pozitivní energií, stejně jako to každý den dělá slunce. A můj otec takovým sluncem pro mě byl. Byl středobodem mého vesmíru. Vše co dělal, jsem obdivoval a obdivuji. V paměti mi navždy zůstanou ty hezké chvíle s ním. Jak jsme každé prázdniny stanovali u Vltavy, nebo jak jsme při houbaření zabloudili až do Polska, chvíle kdy mě poprvé vedl do školy, nebo když se radoval z mého dobrého vysvědčení, i když vzal mou maminku na Valentýna do Paříže, nebo když s prarodiči uspořádal soutěž pro děti z dětského domova. Byl to skvělý a obětavý člověk. Nikdy nezapomenu na jeho lásku k dobrému jídlu, na jeho radost nad jakoukoliv rybou, kterou se mu podařilo chytit, i když byla výrazně pod míru, na jeho úctu k práci druhých, na jeho víru v lepší zítřky... Hlavně víru v mé lepší zítřky, věřil, že můj život bude ještě lepší než jeho a těšil se, až společně povedeme jeho restaurace a hlavně až založím rodinu. Ani jednoho se ale nedožil. Nikdy nepozná mé budoucí děti, nebude se společně se mnou a mou ženou radovat z jejich úsměvů, jejich prvních krůčků a slov. Mé děti budou znát svého dědečka jen z vyprávění, budou smutné, že ho nikdy nepoznali, protože by byl úžasným dědečkem, který by svá vnoučata nade vše miloval. My ale smutní být nemusíme, my jsme dostali šanci s ním strávit alespoň několik chvil z jeho života. A to je štěstí, které se jiným lidem nedostalo. Netrapme se, hledejme na všem to pozitivní, jak to po celý život dělal i on. Vždyť umění radovat se můj otec oceňoval na lidech nejvíce. I já jsem vždy věděl, že ze všeho dobrého, co v životě prožiji, se bude můj milý otec radovat, to byla vždy má životní jistota.
Člověk má v životě několik jistot. Jednou z nich je, že každý den vyjde slunce a večer zase zajde. Můj otec pohled do slunce miloval pro jeho pozitivní energii a sluneční paprsky byly také to poslední, co spatřil, když ho smrt přijala do své náruče. A tak nad jeho životem naposled zašlo slunce. Jeden moudrý muž pronesl, že smrtí život nekončí. Náš tatínek sice zemřel, ale bude žít nadále v našich vzpomínkách, a pro mě i v každém východu slunce. Věnujme mu teď při jeho poslední cestě jednu tichou, slunečnou vzpomínku.
Smuteční řeč na pohřbu babičky
Vážená rodino, drazí přátelé, a milí smuteční hosté,
Člověk v životě prožívá mnoho krásných okamžiků plných štěstí, lásky a radosti, stejně tak ho ale stejnou měrou životem provází chvíle plné žalu, slz a utrpení. A naši rodinu takováto chvíle postihla před několika dny, když nás navždy opustila naše milovaná matka, sestra, babička i přítelkyně Magdalena Novotná. Přestože její odchod byl očekávaný, její ztráta naše srdce silně zasáhla a zanechala v nich po ní díru plnou stesku a bolesti. Na tuto ztrátu se nedá nikdy zapomenout, a nám, jejím milovaným, nezbývá nic jiného než nechat naši babičku žít i nadále v našich srdcích, uchovat si na ni milou vzpomínku a předávat ji dál naším dětem, jejím pravnoučatům, a dalším bližním. A těmi jste v této těžké chvíli i vy, a proto mi dovolte, abych v tuto nelehkou chvíli i ve Vašich srdcích nechal ožít vzpomínku na ni, na ženu, která vždy věřila.
Má babička Magdalena Novotná se narodila 11. prosince 1934 do bohaté statkářské rodiny. Od narození byl její život propojený s křesťanskou vírou, která ji i v pozdějších dobách byla útěchou v těžkých životních okamžicích. Do jejího šťastného dětství na venkově plného her, přátelství a blahobytu náhle zasáhla válka. Válka, která ji připravila o to, co do té doby na světě milovala nejvíce. O její rodiče. Náhle zůstala malá sedmiletá Magdalenka, jak jí její maminka říkávala, sama s o rok mladší sestrou Janičkou. Obou dívek se ujala rodina sousedů a v dobré víře je vychovávala do konce války. Janička se pro Magdalenku stala celým světem, jedinou životní jistotou, jejich jedinečný vztah vydržel až dodnes. Po skončení války se obou sester ujal strýc, který se vrátil z exilu a vychovával je podle svého nejlepšího svědomí, za to mu má babička byla po celý život vděčná. Již jako dítě mu dávala svůj vděk a hlavně lásku najevo a snažila se mu vždy činit jen radost, i ve chvílích, kdy jejich život nebyl zrovna jednoduchý. Má babička sice z politických důvodů nedostudovala vysněnou střední školu, ale nikdy, ani tehdy ani později to nepovažovala za tragédii. Velmi dobře věděla z předcházejících zkušeností, že režim jí může připravit o vzdělání, domov, rodinu, ale že mu nikdy nedovolí, aby jí vzal její víru. Nejen víru křesťanskou, ale víru v lepší život, víru v laskavost a dobrotu lidí. Místo studia se babička vrhla do podřadných zaměstnání, ale v každém zaměstnání se činila s elánem, který byl její osobě vlastní. I díky svému životnímu optimismu zaujala na první pohled svou životní lásku, našeho dědečka Mojmíra, s nímž v průběhu let měla pět krásných a zdravých dětí Mojmíra, Vladimíra, Magdalenu, Janu a Kateřinu. V průběhu jejího života nastalo mnoho chvil, kdy byla její víra zkoušena, když zemřel její milovaný strýc, syn Vladimír vážně onemocněl, a když náhle a bez varování přišla o svou životní lásku. I tak ale naše babička na víru nezanevřela a vždy věřila, že se vše děje z nějakého důvodu. Každé životní trápení, kterým si prošla, ji posilovalo a dávalo sílu do budoucna. Díky každému negativnímu zážitku se cítila silnější a připravená na další rány osudu, které pomáhala snášet i svým nejbližším a přátelům. Ti její sílu, optimismus, naději a víru v budoucnost čerpali nejen z jejích slov, ale i z úsměvů i doteků, jimiž má babička nikdy nešetřila. Věděla, že láska, přátelství, zájem a ochota pomoci se nedá vyvážit žádnými penězi na světě, i proto každé její pohlazení bylo vlnou štěstí a naděje pro lidskou duši.
Má babička ve svém životě vroucně milovala svého strýce, svou sestru Janu, mého dědu Mojmíra, své děti, vnoučata, pravnoučata a jsem si jist, že by milovala i svá prapravnoučata. Má babička byla ale i dobrá křesťanka, která nezáviděla, nevyčítala, necítila zlobu ani zklamání, a tak si jsem jist, že všichni lidé v jejím životě alespoň na malý okamžik pocítili její lásku a přátelství. Její láska byla archou i pro zraněná, opuštěná a těžce zkoušená zvířata, která u ní vždy našla laskavé slovo, a balzám pro tělo i pro duši. Náklonnost k zvířatům, rostlinám, ale hlavně k lidské práce prýštila z každého babiččina pohledu na tento svět, stejně jako její neustálá touha po poznání. Její chuť cestovat beze strachu z neznáma, touha neustále zkoušet něco nového a víra v to, že všude se najdou lidé ochotni pomoci, byla, je a bude inspirací pro každého z nás. Naše babička svůj život zasvětila své rodině, své křesťanské víře, své lásce k přírodě i poznávání. Nikdy nedopustila, aby její život byl prázdný a nudný. Magdalena Novotná je vzorem dobrého člověka v dnešní hektické společnosti, a i proto je její ztráta tak bolestivá nejen pro její rodinu, ale i pro její blízké z míst, kde žila, a která navštívila. Naše babička by ale nikdy nechtěla, abychom tu dnes plakali. Chtěla by, abychom se pomodlili za její duši a radovali se z toho, že se její duše snad opět setkala s duší milovaného Mojmíra, že opět může obejmout své ztracené rodiče a zlíbat ruce muži, který se jí i její sestry Jany ujal. Naše radost byla vždy pro babičku tím nejdůležitějším, a proto by si jistě přála, aby pocit naší radosti provázel i tento pro nás všechny těžký den. Přála by si, abychom po ní netruchlili, ale abychom na ni s láskou vzpomínali vždy, když nabídneme pomoc trpícím, abychom si vzpomněli na její úsměv při každém pohledu do slunce, na dotyk jejích rukou při pohlazení květin z její zahrádky, abychom si připomínali její vůni při každém nedělním pečení chleba. Přála by si, aby pro nás žila ve všech těch všedních maličkostech, které děláme každý den. Přála by si, aby navždy žila v nás a v našich dětech... a to je to, co jí můžeme splnit. S láskou vzpomínejme, oslavujme její život, netrapme se její ztrátou. A hlavně věřme v lepší budoucnost, tak jako v ní i ona věřila po celý svůj život.
Smuteční řeč na pohřbu dědečka
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Každá květina jednoho dne odkvete, stejně tak i každé zvíře jednoho dne opustí tento svět a i každá kapka vody se jednou vypaří, protože nic netrvá věčně a vše musí jednou skončit. Nejinak je tomu i s životem člověka, i ten nemá věčné trvání, a tak i nad jeho dny života jednou vysvitne slunce naposledy. Nejinak tomu bylo u mého milovaného dědečka Františka Nováka. Jeho náhlý a tichý odchod z tohoto světa uvrhl životy členů naší rodiny do temnoty a smutku. Náhle nás pohled do slunečných dnů netěšil. Každý východ slunce pro nás znamenal jen další den bez dědečka, otce, přítele. Bez milovaného člověka sršícího energií, optimismem a v neposlední řadě i láskou a úctou k životu. To, že jste zde v tomto domě smutku s námi, svědčí o tom, že i váš život jeho odchodem potemněl. I pro vás byl můj drahý dědeček zdrojem světla a tepla, které vám i nám předával skrz svou lásku a přátelství. Vaše i mé slzy svědčí o tom, kým byl, báječným dědečkem, milujícím manželem, starostlivým otcem, věrným přítelem, veselým společníkem a spolehlivým zaměstnancem. To vše není málo. To kým byl, mi dává víru, že si jeho vzpomínku navždy uchováte v srdci. A že právě vzpomínky na něj nám společně vrátí zpět do našich životů trochu toho jeho světla a tepla, kterým vyzařoval, a rozjasňoval dny našeho života po celý svůj život.
Světlo tohoto světa spatřil můj dědeček František Novák před jednasedmdesáti lety v pohraničím městě Náchodě. Své narození vždy považoval za oslavu života po skončení kruté války, která si vyžádala životy mnoha členů jeho rodiny. Po celý život ho provázela pýcha nejen na své rodiče, kteří prožili řadu nelidských utrpení, ale i na životy členů rodiny, kteří to nepřežili. Byl pyšný na to, kým byl a celý život svou úctu k předkům dával nepokrytě najevo a předával ji dál dalším generacím. Jeho dětství prožité v Hradci Králové bylo klidné a šťastné. Miloval chvíle strávené s otcem u tesařského náčiní, stejně tak rád trávil čas s maminkou v její krejčovské dílně. Už od dětství mu žádná práce nebyla cizí a žádnou nepovažoval za méněcennou. I proto si ve chvíli, kdy se rozhodoval, o svém studiu, své budoucnosti, zvolil práci tesařskou, která mu byla velmi blízká. Postupně se z něj stal vynikající řemeslník. Ztráta milovaného otce ho pak vedla k tvorbě více umělecké, která ho proslavila v širším okolí. Při jedné své výstavě se seznámil s ženou, která ho uhranula nejen svým výjimečným vzhledem, ale i milou a přátelskou povahou. Můj dědeček pak udělal vše proto, aby ji získal. A to že se mu to povedlo, jasně dokazuje má přítomnost zde. Má babička se mu stala múzou v jeho tvorbě, zároveň ale i bezpečným přístavem, do něhož se mohl vždy po těžké práci bezpečně vrátit. Má babička pro něj byla vším a také mu dala vše, co si přál, nejen svou lásku, ale i dva zdravé, silné syny se stejnou láskou k řemeslu jako měl on. Milovala ho do poslední chvíle svého života a její ztráta mého dědečka tak poznamenala, že opustil uměleckou tvorbu a vrátil se k výrobě klasického nábytku. I v ní ale vynikal, protože do každého kusu nábytku vkládal kus své duše. Smrt mé babičky nepřinesla jen jeho změnu zaměstnání, ale i jeho vztah k synům se změnil. Musel se jím náhle stát nejen otcem, ale i matkou. Je třeba říci, že se tohoto úkolu zhostil se ctí. Dělal vše proto, aby pomohl svým synům Lukášovi a Martinovi vyrovnat se s touto těžkou ztrátou. Vařil jim, uklízel, psal s nimi úkoly, pomáhal jim se vším, co bylo třeba, vyprávěl jim příběhy na dobrou noc, utěšoval je v nemoci i ve smutku. Středem jejich světa byl jejich otec. Otec, který je velmi miloval a radoval se s nimi ze všech životních úspěchů a stejnou měrou s nimi snášel i jejich trápení. Miloval je bez podmínek, za svou lásku nežádal nic na oplátku. Naopak jim dával mnohem víc, učil je vše, co znal. Předával jim své umění i znalosti. Jen díky němu objevili svou lásku k rybaření. Ukázal jim, jak je krásné sledovat východ slunce na břehu rybníka s rybářským prutem v ruce. Nikdy mu nešlo o dobrý úlovek, vždy usiloval o prožití této památné chvíle. Společně se svými syny se radoval z narození všech svých pěti vnoučat. Chvíle s nimi si užíval naplno. Učil je lézt po stromě, házet žabky, koupil jim jejich první rybářské pruty, i jejich první dobrodružné knihy. Vždy měl pro ně po ruce nějaké dobroty, kterými jim za každé situace dokázal vyloudit úsměv na rtech. Stejně na ně ale působilo i jeho medvědí obětí, kterým nikdy na svých blízkých nešetřil. Každý večer svým vnoučatům vyprávěl krásné příběhy o jejich babičce, kterou nedostali šanci poznat. Sám na ní rád chodil vzpomínat k jejich milovanému místnímu potůčku. Šum vody mu připomínal hlas jeho manželky, vůně okolních květin působila jako babiččin oblíbený parfém, měkká náruč trávy mu nahrazovala objetí jeho manželky, která ho provázela v jeho myšlenkách po celý jeho život. Ke vzpomínkám na ni se vracel hlavně v okamžiku, když se dozvěděl o své vážné nemoci, i po své smrti mu byla útěchou. Díky ní se nebál své smrti, vítal jí. Považoval ji za další etapu svého života. A proto nad jeho odchodem netruchleme, náš dědeček prožil krásný a dlouhý život a teď bude spokojeně odpočívat po boku milované ženy. Naopak ho doprovoďme na jeho poslední cestu ne slzami, ale úsměvnými vzpomínkami na chvíle s ním. Vzpomeňme na jeho smysl pro humor, na jeho taneční vystoupení na zábavách, na jeho ruce schopné vytvořit mistrovská díla dávající lidem radost, na jeho krásný vztah k synům i vnoučatům. Milujme vše, co stvořil, ať už se jedná o zdobený rám obrazu, pracovní stůl, rybářskou stoličku, nebo jen obyčejného draka pro svá vnoučata. Vzpomeňme na krásné chvíle s ním a nikdy na něj nezapomeňme.
Řeč na smuteční hostině
Průběh pohřbu obvykle vychází z přání zesnulého a mají ho na starosti pozůstalí, ti tedy rozhodují, jak bude pohřeb vypadat, jestli se bude skládat jen ze smutečního obřadu, anebo jestli jeho součástí bude i smuteční hostina. Pokud se pozůstalí rozhodnou zorganizovat smuteční hostinu, je jen na nich, kdo se jí bude účastnit. Nikde není dáno, že musí být pro všechny účastníku pohřbu. Řada pozůstalých dává přednost smuteční hostině v úzkém kruhu rodiny. Pohřební hostina se koná až po obřadu, nikdy ne před ním. Při hostině nejde o samotné jídlo, opět jde o vzdání úcty nebožtíkovi a sdílení vzpomínek na něj. Lidé se zde scházejí, aby se mohli společně podělit o vzpomínky a ještě jednou projevit soustrast nejbližším příbuzným. V případě, že se smuteční hostina koná, tak se pozvaným na tuto událost posílá nejen smuteční oznámení, ale také pozvání ke smuteční hostině. Tak každý dopředu ví, že se taková akce bude konat. Pozůstalí při rozhodování o místě smuteční hostiny, by měli mít na paměti, že je vhodné uspořádat hostinu blízku místa obřadu, protože pokud se bude kar konat jinde, musí zajistit pro účastníky odvoz na dané místo. Finanční náročnost této části pohřbu je různá, závisí na tom, jaký typ hostiny si pozůstalí zvolí. Nejméně finančně náročná je smuteční hostina, při níž se nepodává žádné hlavní jídlo. Slouží jen k setkání blízkých, kteří společně připijí na zemřelého. Tato hostina nemá dlouhé trvání, obvykle trvá maximálně půl hodinu a není finančně náročná, protože kromě již zmíněného vína se na ní podávají jen nějaké maličkosti vhodné k vínu. Další a finančně náročnější je uspořádání smuteční hostiny v restauraci. V takovém případě by se měla hostina skládat ze slavnostního přípitku na počest zemřelého, oběda a dezertu. Ani v tomto případě není vhodné na hostině déle prodlévat. Obvykle po dezertu smuteční hosté postupně odcházejí. Poslední a často finančně nejnáročnější variantou je domácí hostina pro blízké příbuzné a další hosty, která se koná obvykle v domě zemřelého, nebo u jeho blízkých příbuzných. Tato hostina trvá podstatně delší dobu (i několik hodin) a je na ni potřeba zajistit dostatek pokrmů a nápojů. Výhodou je, že se nemusí jednat o pokrmy koupené v restauraci, mohou být domácí, připravené blízkými příbuznými. Důležitou součástí každé smuteční hostiny je vždy slavnostní projev, který by opět měl mít blízký příbuzný, nebo přítel. Nemusí to být ale stejný řečník, který hovořil na pohřbu. Řečníku může být i více. Vždy by po projevu mělo následovat symbolické připití na počest zemřelého. Řeč by neměla být dlouhá, měla by obsahovat poděkování za projevené soustrasti, nebo za účast na pohřbu.
Ukázky projevu na smuteční hostině
Projev potomků
Drahá rodino, milí přátelé,
Dovolte mi, abych Vám poděkoval, že v této těžké chvíli stojíte při nás a přišli jste se rozloučit s naší milovanou maminkou. Vaše lítost mi dává naději, že má maminka nebude nikdy zapomenuta a že kromě nás, její blízké rodiny, si její vzpomínku uchováte i Vy. Úcta, kterou jste jí dnes vzdali, mi vhání slzy do očí a zároveň budí radost v srdci, dokazuje mi, že život mé maminky měl smysl. Vím, že i ona sama, by dnes byla Vaší láskou dojata a poctěna, protože jí nikdy nepovažovala za samozřejmost a každého z Vás si velmi vážila. Pozvedněme sklenku a s tichou vzpomínkou si připijme na naši milovanou maminku, manželku, sestru, babičku a přítelkyni. Nikdy na tebe nezapomeneme.
Projev blízkého přítele
Drahá truchlící rodino, milí přátelé,
Dovolte mi, abych i já, blízký přítel zemřelého Josefa, na něj zavzpomínal a podělil se s Vámi o svou vzpomínku na něj. Josef byl skvělým kamarádem, rodičem, manželem, kolegou, byl člověk plný energie a lásky k životu. Jeho mysl plná ideálů nás spojila nejprve jako kolegy, později i jako přátelé. Bylo mi ctí stát mu po boku ve chvílích dobrých i zlých, stejně jako on stál za každé situace při mně. Byl jediný, kdo se se mnou upřímně radoval z každého mého úspěchu a zároveň on jediný se nikdy nebál mi říct, že něco dělám špatně. Byl můj jediný pravý přítel a já ho měl a mám za to rád. Proto vás prosím, pozvedněte spolu se mnou sklenku na počest muže, který uměl prožít svůj život tak, že mu každý z nás může závidět a jeho vzpomínku si navždy uchovejme.
Autor: © Mgr. Jitka Musilová